O klubu
Jak to všechno začalo
Kateřina Pávková - zakladatelka klubu
V první řadě jsem maminkou, babičkou a stále také dcerou, což považuji za vzácný dar. Rodina je pro mě místem jistoty, lásky a hlubokých kořenů; je pevnou půdou, z níž vyrůstám, přístavem, do něhož se s důvěrou vracím, i světlem, které dokáže projasnit všední dny.
Vystudovala jsem andragogiku (vzdělávání dospělých) a následně jsem se specializovala na gerontagogiku (vzdělávání seniorů). Absolvovala jsem také čtyřsemestrální akreditovaný kurz památkové péče. Tyto dva obory jsem poté začala aktivně propojovat a věnovat se vzdělávání seniorů v kulturním prostředí.
V Národním památkovém ústavu jsem jako lektorka oddělení edukace a dalšího vzdělávání v roce 2019 založila dvouletý vzdělávací program Památková akademie třetího věku. Podílela jsem se na výzkumném projektu Metody zpřístupňování památkového fondu pro celoživotní vzdělávání, realizovala odborné kurzy, exkurze, řemeslné workshopy i mezigenerační edukační programy.
Dětství i život mé rodiny jsou úzce spjaty s Žižkovem. Možná právě proto mě profesní cesta na jaře 2025 přivedla do oddělení kultury a památkové péče městské části Praha 3. Věnuji se zde agendě památkové péče, zejména Programu regenerace městské památkové zóny Prahy 3, a současně také realizaci kulturně-vzdělávacích aktivit, projektům a programům pro školy i seniory. Práce na Žižkově, v prostředí, které má své nenapodobitelné genius loci — se spletí starých ulic, živou komunitou a vrstevnatými příběhy — je pro mě nejen profesní výzvou, ale i přirozeným návratem k místům, která mě formovala.
Jsem autorkou odborných i popularizačních textů věnovaných vzdělávání seniorů v oblasti péče o kulturní dědictví.
Ve své práci propojuji odbornou erudici, empatii, respekt, důstojnost a dlouholetou praxi v oblasti edukace a aktivizace seniorů
A jak to všechno začalo?
Příběh Klubu kulturních seniorů začal psát své první řádky na jaře 2025, po mém odchodu z Národního památkového ústavu. Stála jsem tehdy před nesnadným rozhodnutím rozloučit se se skupinami seniorů, se kterými jsme sdíleli nespočet společných zážitků. Brzy jsem si ale uvědomila, že skutečné rozloučení není možné – příliš nás spojovala radost z poznávání, touha po vzdělávání a potřeba vzájemného setkávání.
Na přání samotných účastníků jsem začala téměř "na koleně" organizovat další výpravy za kulturou a poznáním. Díky dlouholetým kontaktům s lektory a specialisty z oblasti památkové péče, historie, dějin umění, archeologie či architektury se brzy vytvořil prostor pro pokračování společné cesty.
Z vysokého zájmu seniorů se zrodil Klub kulturních seniorů – společenství, které spojuje radost z objevování, sdílení zkušeností a aktivní účasti na kulturním životě. Dveře klubu jsou otevřeny každému, kdo chce v jakémkoli věku růst, učit se a být součástí živé kulturní komunity.
Tato činnost je pro mě naplněním i službou – nejen jednotlivcům, ale i občanské společnosti. Věřím, že spojení kultury se vzděláváním posiluje a obohacuje náš společenský život. Velmi blízká jsou mi slova Jana Viktora Mládka: "Přežije-li kultura, přežije národ." Právě kulturní dědictví má jedinečnou schopnost obohacovat život jednotlivce i celé společnosti.